19:00 otevření klubu
20:00-20:45 MALLEPHYR
21:05-21:50 DESIRE FOR SORROW
22:20-23:30 ORANSSI PAZUZU (fin) 

Kapitola desátá: Tortharry jede do světa (epizoda první)

Kapitola 10 - TORTHARRY JEDE DO SVĚTA (epizoda první)

V roce 1996 zařídil Dan koncert na festivale v Portugalsku ve městě Penafiel, které leží kousek od Porta. Dan tam semestr studoval a tak nebyl už takový problém, aby se dohodla nějaká akce i v tak vzdáleném Portugalsku.

Jak ale jet? Jediné životaschopné vozidlo byl Juanův Citroen B5. Poté co jsme naplnili všechny místa v kufru pivem, vyrazili jsme na velmi dlouhou trasu přes celou Evropu. Pilo se hodně a zároveň se slavil fotbalový úspěch v Anglii. Jakmile jsme překročili Španělsko-Portugalské hranice, Jarda pořád na všechny křičel jméno Portugalského „kata“ Karla Poborského. No…moc nám lidi cestou nefandili… :-)

Píše se rok 1996.

Kapitola jedenáctá: Tortharry jede do světa (epizoda druhá)

Kapitola 11 - TORTHARRY JEDE DO SVĚTA (epizoda druhá)

Cestou jsme měli mezizastávku v Ženevě. Hráli jsme tam na nějaké undergroundové párty v jakémsi Ghettu, přímo uprostřed města obklopená bankami! Dost zajímavý kontrast. Hrdí Švýcaři se chlubili, že nám nechají k dispozici celý sud piva. To ale ještě netušili, s kým mají tu čest. Chvíli po našem vystoupení pro cca 50 švýcarských „fetek“ jsme museli sehnat pořadatele, aby nám „laskavě“ doplnil zásoby piv zdarma. Mimochodem, jedno malé pivo tam na naše v té době vycházelo na cca 60 Kč!!!

V Portugalsku to bylo skvělé! Moc jsme se na hraní těšili. Dan udělal několik rozhovorů pro místní Fanziny a šlo se na věc.

Představte si, že procestujete celou Evropu v malém autě a pak to konečně má přijít. Napětí stoupalo. Intro se spustilo a cca 1000 nadšených Portugalců se těšilo na naše vystoupení. Jak byli (a nejen oni) překvapeni, když po asi 1 minutě hraní zmizel ze scény bubeník Juan!!! Dal si špatně bubenickou židličku a při nástupu na rychlou pasáž zavrávoral a spadl dozadu za praktikábl, a to z výšky asi 1,5m!!! Jelikož byl ale Juan tvrdý chlapík, během 15 vteřin vylezl zpět nahoru a koncert mohl dál pokračovat.

Jaký byl ale náš údiv, když jsme po hraní zjistili, že pořadatel je pryč a my tak byli bez peněz. Dan nelenil a kontaktoval místní policii a společně s nimi jsme následně další den pořadatele našli. Ten nám tak vyplatil, co bylo dohodnuto a my tak měli peníze na cestu domů. Dokonce nám zbylo i na další pivka, takže cesta domů náramně utíkala. Asi už ne tak Juanovi, který musel řídit, poslouchat opilecký řeči a také ho bolel zadek z onoho dnes už pro nás tak vtipného pádu během koncertu.

Píše se rok 1997.

Kapitola dvanáctá: profi kapela

Kapitola 12 - PROFI KAPELA

Další zajímavou a cennou zkušeností byla dvojí cesta na turné po Litvě a Lotyšsku v roce 1997 a 1998. Na tuto cestu jsme si pořídili naši první dodávku Peugeot zelené barvy. Dodávka to byla samozřejmě postarší, ale byla v pořádku a my z ní byli nadšení. Dokonce tak, že jsme neváhali pořádně ji zapít a to už při výjezdu z Náchoda. Na hranicích jsme tehdy ještě museli čekat a tak jsme tam strávili asi 45 minut. Čekání jsme si samozřejmě zpestřovali všelijak, hlavně však pitím dnes tak populárního tvrdého alkoholu. Při vjezdu do samotného Polska (cca 10 km od našich domovů) jsme už byli pěkně opilí a to ještě nebylo zdaleka vše. Zde je potřeba zmínit, že jsme měli auto i zcela nově očalouněné…Ve Waršavě to přišlo. Na benzínové pumpě se kromě tankování děly věci. Martinovi se udělalo špatně a opřený o benzínový stojan zvracel přímo pod sebe. Poté, co byl schopen další jízdy jsme se rozjeli, abychom za nějakých 15 vteřin stavěli znovu. To se totiž hned po rozjetí udělalo špatně Danovi, a jelikož neměl sílu otevřít si dveře, pokřtil tak naši novou dodávku i koberec. Poté následovalo čištění interiéru i Dana. Ještě na hranicích s Litvou při předávání úplatku celníkům ve formě CD a triček měl Dan na rukávě známky naší veselice. Vše se pořádně dopralo až na místě u pana pořadatele doma.

Píše se rok 1998.

V dobách největší slávy, výjezdů za hranice a při největším rozkvětu metalu u nás jsme také provozovali ozvučovaní PA systém. Koupili jsme v té době autobus Karosu, se kterou jsme objížděli celou republiku a zvučili mnohé metalové koncerty, kde jsme častokrát také vystupovali. Památný je festival NUCLEAR STORM v roce 1998 v jihomoravském Slavičíně, kde se teda děly věci. Festival pořádal náš kamarád Láďa Pukyš v krásném přírodním areálu, sousedícím s fotbalovým hřištěm, kde jsme zkoušeli i naše fotbalové umění, kopáním penalt a soupeřením kdo ví dá a kdo víc chytí. Častokrát to létalo všude možně jen nééé do brány a tak Jarka chodil pro balón, což se mu stalo jednou osudné. Za hřištěm spadl do potoka a přišel totálně sedřený a úplně mokrý. On byl celkově velký smolař – při turné do Portugalska si při jedněch hrátkách skokem do vody sedřel celé břicho, při dalších zase ztratil sluneční brýle, které si omylem zapomněl sundat a ho jeho vycinkaných zubech ani nemluvě. Nicméně vše to, co se mělo přihodit druhý den ráno, byl slabý odvar.

Píše se rok 1999.

Kapitola třináctá: jak se Kropička ztratil

Kapitola 13 - JAK SE KROPIČKA ZTRATIL

Pokračování z minulého dílu:

Na festivalech, kde jsme byli s aparaturou, to většinou probíhalo tak, že se určili dva držáci, kteří hlídali aparaturu až do rána a čas si krátili různými alkoholickými atrakcemi. Když to tentokrát padlo na Davida Kropičku (osvětlovač, technik) a Pedyka (zvukař), rozhodli se, že to pohlídají, ale už to byl sám o sobě nesmysl, protože museli celý den zvučit a věnovat se technice. Nicméně se tak stalo, noc byla studená a pánové se zahřívali kafem s rumem a pivem, což se pro Kropičku stalo osudné a navíc on je člověk, který nikdy kafe nepil a nepije. Vychlastali toho po kbelíku a nad ránem Kropička zmizel.

Píše se (stále) rok 1999

Kapitola čtrnáctá: Kropička se našel

Kapitola 14 - KROPIČKA SE NAŠEL

Dokončení z minulých dvou dílů:

Nikdo nevěděl, kde je Kropičkovi konec, Pedyk byl upřímně překvapený, že Kropička není. Hledali jsme ho celé dopoledne, prostě nikde nebyl. Někdy v podvečer, kdy byl festivalový den v plném proudu a už to začalo být opravdu vážné i vzhledem k tomu, že jediný on uměl obsluhovat náš světelný park, se znenadání vyloupl u mixážního pultu. Věděli jsme, že když je opravdu nalitý, tak má zoufalé pudy sebezáchovy a za každou cenu se chce a musí dostat domů, ale to si asi neuvědomil, že se nachází 250km od domova…

Milý Kropička si udělal zhruba 15km tůru směrem domů, dokonce chytil i stopa, který ho odvezl asi dalších 15km směrem blíže k domovu. Na jednom z rozcestí, kde najednou prozřel, zjistil, že je úplně někde v prdeli, neví, kam má jít a co má dělat. Kafe a rum mu totálně hlavu pomotalo, ale nakonec vše dobře dopadlo, naše cestu zpět, festivalový večer podium profesionálně osvětlil a my odjížděli domů zase o jeden parádní zážitek bohatší. I tak vypadali naše výjezdy na death metáááál.

Píše se (ještě stále) rok 1999.

Kapitola patnáctá: natáčíme u Miloše Doležala

Kapitola 15 - NATÁČÍME U MILOŠE DOLEŽALA ANEB TORTHARRY NA SPARŤANSKÉM PLESE V ŽIROVNICI

V roce 2003 jsme nahrávali nové CD, které se později pojmenovalo White. Po velmi dobrých zkušenostech se studiem Hacienda Miloše Dodo Doležala nebyl žádný důvod k tomu, abychom sem opět nezavítali. Miloš se dokonce chopil předprodukce i samotné produkce, což pro nás byla věc nová a zatím neprobádaná, a tak jsme do toho šli s plným nasazením.

Jako dnes si pamatujeme jeho slova, když jsme k němu jednoho dopoledne přijeli. „Chlapi, to vše co jste mi poslali (poslali jsme mu na kazetě naši předprodukci) je špatně. Musíme to probrat.“ Jeli jsme to tedy probrat do nedaleké hospody, abychom se k večeru vrátili do studia a to všichni zcela namol. Druhý den jsme to tedy probrali znovu, začali jsme společně předělávat aranže a začalo se natáčet.

Ke konci natáčení se nám Dodo zmínil, že je v sobotu v Žirovnici fotbalový ples. Proč se nejít po tvrdé celotýdenní dřině pobavit. Zašli jsme na náměstí na večeři, kde jsme se poměrně dost posilnili alkoholem a seznámili se s místním „zbohatlíkem“ zvaným Sony. To protože prý prodával hudební přehrávače a aparatury Sony. Ten nám nabídl, že nás na ples odveze. Trochu nás to překvapilo, protože pil celou dobu s námi a hlavně protože se ples konal asi 200m od oné hospody, kde jsme byli. Nevadí, pojedeme se Sonym.

Ples se konal na zámku v Žirovnici, což ale nebránilo Sonymu, aby s námi zajel jeho Oktávkou až na první nádvoří. Tam nás nechal a říkal, že si ještě zajde domů pro slávistický dres. Ples to byl sparťanský. My jsme také fandili Slávii, a tak to předznamenávalo velmi zajímavý večer. Na baru jsme se seznámili s místním podnikatelem, největším a nejsilnějším chlapem v Žirovnici, jakýmsi Jirkou. Dnes už víme, že kdybychom se neseznámili a nepadli si do oka, nikdy by už asi album White nevzniklo, protože by nás Spartani na tomto plese museli zabít.

Ano, dost jsme tam zlobili a vždy když už to vypadalo na bitku, Jiří nás zachránil. Jen Martin měl problémy s jakýmsi důchodcem, který ho držel za vlasy a křičel, že nás vyvede. Martin z legrace pořád volal o pomoc Dana (v tu chvíli volal anglicky Denyyy) a vše se samozřejmě vyřešilo bez dalších problémů.

Píše se rok 2003.

Kapitola šestnáctá: dopis of Dalajlámy

Kapitola 16 - DOPIS OD DALAJLÁMY

Po jednom z koncertů přesněji řečeno po vystoupení v pražském Kainu v září 2004 dostává bezzubý králík Jarka dopis od samotného Dalajlámy, aby se prý Budhou stal a tak osobně navštěvuje každého člena kapely, aby mu tuto pro něj radostnou a pro nás smutnou zprávu sdělil osobně. Nic naplat, Jarka odchází a Tortharry shání nového kytaristu.

Další rána pro téčka byl nucený odchod Juana za prací na daleké hory do Krkonoš, kam před lety utekli jeho rodiče, když se naštvali, že na housle nechce hrát. Trvalo to dlouhých 15 let, co se s nimi usmiřoval a o odpuštění kvůli odhozeným houslím volal, až se roku 2004 této pocty dočkal. Byl nucen převzít hospodaření na chalupě Bumbálce na Benecku, a proto musel ukončit své působení v Tortharry. Proto také přelomové a kontroverzní CD White natočili s Tortharry tehdy vycházející hudební hvězdičky Miloš Maier a Roman Lomtadze.

Téčka tak usilovně shání napřed kytaristu a za chvíli bubeníka. Jak se jim topovedlo se dozvíte příště.

Píše se rok 2004.

Kapitola sedmnáctá: tráva a porno

Kapitola 17 - TRÁVA A PORNO

Tortharry shání nového kytaristu. A za půl roku se jím stal Máca, pohodový to človíček z Asijské „Zápolice“ (za Policí nad Metují se nachází ohromně malá vesnice - tzv. Žďár nad Metují). Věhlasný obchodník s umělými penisy, vagínami, klystýry, latexem, bičíky a podobnými hračkami pro dospělé se nejprve stal členem revivalové kapely CZECH SEPULTURA REVIVAL, ve které Dan a Lemy také hráli. A záhy se také stal (někdy koncem roku 2004) členem tehdy již v Česku trochu známé kapely Tortharry. Na první zkoušku si to Máca přihasí ve starém černém trabantu (v roce 2004 celkem rarita) a všichni tak hned ví, že do kapely dobře zapadne.

Tortharry shání nového bubeníka. To už jde hůře. Po řadě peripetií se objevil v Červeném Kostelci klučík přezdívaný Panther, který se bicím od svých dětských let věnoval a v lokálních kapelách pěkně zrál, až se mohl právoplatným členem Tortharry stát. „S bicími si celkem rozumí, dobře vypadá, holčičky na něj budeme lovit a tu trávu si s ním občas taky dáme“, povídají si hoši, a tak se Jirka Panter Rosa – hulič první kategorie, členem týmu také stal .

Píše se (stále) rok 2004.

Kapitola osmnáctá: Samba metal

Kapitola 18 - SAMBA METAL (aneb vzhůru do oblak, let do Brazílie)

Když jsme jeli na turné do Brazílie, pro mnohé to byla vůbec první cesta letadlem. Sehnali jsme nejlevnější možné letenky. Museli jsme ale odlétat z Vídně. Jeli jsme tedy autem (Mácova Felicie kombi) do Vídně, kde jsme zaparkovali na placeném parkovišti a šli na odbavení. Byla to už doba, kdy se musíte na letišti téměř svléknout, abyste prošli všemožnými bezpečnostními kontrolami a tak to bylo docela náročné, protože jsme všichni měli vysoké boty Steel nebo New Rock a už se jen zout byl docela těžký úkol.

Po mezipřistání v Madridu jsme si ve Freeshopu na cestu koupili láhev Smirnoffky. Mysleli jsme, že si dáme takzvaně „na motory“ a půjdeme třeba spát. Nakonec usnuli jen Martin a Jirka. Dan a Panther se podívali Smirnoffce až na dno. Panther, který neuměl žádný cizí jazyk, se poté co Dan únavou usnul, přes celou noc až do rána bavil s jakýmsi Kolumbijcem, který letěl z Dánska domů za rodinou. Jirka poté sáhodlouze vyprávěl vše o životě tohoto mladíka a my se nestačili divit, jak démon alkohol pomáhá rozvázat jazyk. Kéž by to tak šlo i ve škole :-)

Nad ránem pak budil Dana se slovy, že ho obtěžuje nějaká stewardka a že neví, co po něm chce. Pravda byla taková, že chtěla, abychom si sklopili na snídani stolečky :-) Tomu už ale pomalu střízlivějící Jirka nerozuměl.

Píše se rok 2007.

Kapitola první: škopky a housle

Kapitola 1 – ZROZENÍ, PUBERTA, CHLAST A PRVNÍ BICÍ Z KBELÍKŮ A KOŠE NA ODPADKY

Parta puberťáků prahnoucích po tvrdých bigbítových tónech se někdy kolem roku 1984 začíná scházet ve Velké Dřevíči a přemýšlejí jak ukojit své megarychle rostoucí hudební pudy. Po ženských se ještě neohlíží a tak Juan s Martinem (řečeným Lemy) posedávají s lahváčem v ruce na čerstvě pohnojeném poli ve Dřevíči a přemýšlí, jak to celé provést a stát se megastars. Iron Maiden a Metallica už jim je celkem na blízku, chybí tak málo …

Prachy nejsou, parta dalších muzikantů taky není, rodiče jsou proti, všechno špatně. Nic naplat, je nutno okrást babičky a uloupit několik luxusních kbelíků a minimálně jeden odpadkový koš z areálu koupaliště. Jako základ bicích by to mělo stačit, teď už jen pár metrů tvrdé folie, potáhnout ty kbelíky a koš, no a hurá do sklepa zkoušet první rytmy. Bacha, ale vše musí být v naprosté tajnosti, protože Juanovi rodiče sní o houslovém virtuózovi. Juan se má stát koncertním mistrem! „Martine, seru na nějaký podělaný housle, chci hrát bigboš“ a housle letí ve sklepě do kouta.

První zkoušky u Juana ve sklepě probíhají dost živelně, klucí se seznamují s rockovým životem, ke kterému patří nezbytná zelená a pivo. Rodiče jsou samozřejmě naštvaný a stále chtějí, aby šel Juan do houslí, to se jim ale už nikdy nesplní, mají šílené trauma a stále více utíkají do blízkých hor Krkonoš.

Úplně poslední kapkou pro Juanovy rodiče byl ohromný žert kámošů, když v průběhu Juanovy nepřítomnosti (byl kdesi na čundru či na dovolené) mu jeho právě nově koupené oranžově perleťové „amátky“ v mžiku přetřou a přestříkají na odporně vyhlížející černé škopky, aby se prý k metááálu více hodily. To už rodiče nerozchodí a odstěhují se do Krkonoš natrvalo. Někam k Benecku.

První sklady opěvují místní božský mok - jedenáctku olivětínskou - a popěvky mají konkrétnější podobu: „Jedenáctko lásko …“.

Píše se rok 1985.

Pozn: Juan se nikdy nezbavil špičkovací přezdívky: protože se housle staly pro něj noční můrou, byl občas HOUSLISTA přezdíván.

Kapitola druhá: mixpult místo hnoje

Kapitola 2 - MIXPULT MÍSTO HNOJE; KROPIČKA A JEŠTĚRKA DOPLŇUJÍ TÝM

Jelikož to slyší až u sebe na poli, přijde se jednoho dne na zkoušku také podívat poměrně urostlý chasník a kolchozník Pedyk zvaný, postava to ohromující, jako drobek z metrákového chleba vypadající. Boty plné bahna, občas nějaký to hovno od krávy, sláma kouká z holínek , ozón plný hnoje. To vše jsou přednosti toho týpka, co se ve zkušebně náhle objevil. Tvrdí, že to kapele dobře nakroutí, ať ho vezmou jako zvukaře. Prý to co slyšel ze sklepa, není zrovna nejlepší, že je zapotřebí nějakých těch zesilovačů, mixérů a podobných vymožeností, které komančové tak neradi podobným existencím prodávají.

„Tak se nám to pánové začíná pěkně rozjíždět“ říká Pedyk, je to pěkný rambajs a najednou se kolem oken sklepních projde David „Kropička“, seznámí se s nimi a začne kluky pěkně nalévat jakousi mixelou. Vytahuje se, že umí luxusně nasvítit celé podium a jak umí pěkně zesilovače opravovat a reprobedny stavět.

„To se může hodit pánové“ říká Lemy, „na to my jsme pěkný kopyta, v chlastu si s Kropičkou rozumíme a šikovného osvětlovače a technika potřebujeme“. Tak se Kropička členem týmu stal.

A protože už jich je houf a nápady pletou pátý přes devátý, pošle jim sám Metal God manažera Ještěrku, aby jim v tom udělal ordnung.

Píše se rok 1988.

Kapitola třetí: Květák přivede Králíka

Kapitola 3 - KVĚTÁK PŘIVEDE KRÁLÍKA, PRVNÍ JMÉNA KAPELY A STOPKA JMÉNEM VOJNA

Kapela se o pauzách zkoušení, vyplňujících kouřením a popíjením, dívá občas z okna po Dřevíči a vidí stále takový zvláštní květák v podobě úžasné kadeře na hlavě, který vykukuje z nedalekého stavení. Při bližším ohledání dané existence kluci zjišťují, že to je jakýsi Karel, který si tajně, aby ho rodiče neviděli, hraje na po domácky vyrobenou kytaru a podobné náčiní. Jeho květáčí vizáž je tak uchvacující, že se rázem členem týmu také stává.

Nová sestava šlape, ale kluci chtějí stále víc. „Hraje nám to slušně, ale kytaru druhou by to chtělo, ňákýho ksichta, abysme tu imáge měli!“. Hledají tedy člověka prazvláštního kukuče. Díky svým nepřehlédnutelným zubům králíka se posledním členem týmu Jarda stává, pohybuje se poblíž bigbítového doupěte a všem ve zkušebně říká, že kapela díky němu pekelně přitvrdí a metááálu se začne věnovat, to je naše budoucnost.

Píše se (stále) rok 1988.

Kapele to celkem dobře hrne, ale stále se hoši hledají a název party nemají. Prozatím si IMAGO a později EXECUTOR říkají, na bolševické přehrávky před převratem chodívají. Zrají pomalu ale jistě k tvrdému metááálu a žádné jiné styly hudby nepřipouští. Tragedie jménem „vojna“, ale kluky zastavuje v jejich rozletu, protekce však hraje do not a do nedalekého Nového Města nad Metují celou partu posílá a pěknou zašívánu všem rozdává. Leháro v kotelně, spojovárně či radiouzlu a podobné velmi vojensky strategické fleky klukům pomáhají přečkávat krušné vojenské chvíle, až to někdy otravou chlastem hrozí - chlastu moc, holek málo, muziky snad ještě míň. Degradace vojenských hodností za nadmíru požívání alkoholu a jiné tresty bývají běžným playlistem kapely.

Píše se rok 1990.

Kapitola čtvrtá: Harýci z dortu

Kapitola 4 - JAK SE KE JMÉNU PŘIŠLO A TORTHARRY DĚJINY DEATH METÁÁÁLU ZAČALI PSÁT

Vojna zdárně utekla, Martin s Králíkem rodiny si zakládají a kapela se do garáže vrací, kde tvrdě kluci makají, první garážové demonahrávky zaznamenávají na kotoučový stereo magič (kopie první demokazety pořizoval Martin na svém dvojitém kazeťáku zv. „dvojče“ a po zhruba 300-sté kopii ho úplně odrovnal) a o pořádném megastárovském jménu kapely přemýšlejí. Imago je dávno mrtvý, Exekutor už jeden existuje, prostě to chce něco originálního.

Na jedné z mnoha tanečních zábav ve Velkém Dřevíči si hoši dlouho do noci s názvem hlavu lámou až dochází na zoufalé myšlenky alá TORTURA a podobné kraviny. Kdeže by je napadlo, že toto slovo základ jménu položí. Hoši jsou tak nalitý, jazyky pletoucí a motající, až z někoho vypadne zkomolenina největší, něco jako T-o-r-t-a-r-y.

„Chlapi to není zas tak špatný, ale víc světově by to mělo vypadat a musíme to jméno přitvrdit, když muziku tvrdíme a death metaáálu se chceme věnovat, budeme se tedy T O R T H A R R Y jmenovat“.

Bohužel hned od začátku se toho jméno mohlo jevit jako trochu riskantní a to zejména z důvodu, že s Německem a Rakouskem sousedíme, kde samozřejmě muselo dojít ke zkomolení názvu na Tort - Harry. Takže vítej u nás v Německu ty dortový Harýku. Tato škodolibá přezdívka nás pěkně srala, ale němečtí kamarádi nás takto několikrát pojmenovali a se slávou na plakáty dali.

Píše se rok 1991.

Kapitola pátá: podvedený Goro

Kapitola 5 - TORTHARRY OKRADLI MALINKÉHO PEJSKA GORA JEŠTĚ PŘED TÍM NEŽ SE ČLENÉM TÝMU STAL

Vyčůránci Tortharráči sedí jako každou středu po sálovém fotbale v hospodě u Krkovičky ve Velkém Dřevíči a kujou pikle na mladičkou partičku jakobymuzikantů zvanou Turbulence a vymýšlejí, jak jim prodají starý ozvučovací aparát, který pořádně nehraje a zároveň jim po prodeji chtějí ukrást talentovaného mladého kytarového květáka Dana. Po desátém pivu je plán vymyšlen a pánové se můžou smíchy umlátit, jak pěkně oškubou klučíky teprve se ve světě metááálu rozkoukávající.

Tak a je to:

„Turbulenci nabídneme náš starý blbě hrající a skoro nepoužitelný aparát a přesvědčíme je, že ho nutně potřebují, aby se ve světě velkého metáááálu neztratili a byli hodně nahlas slyšet ze Stárkova až do dalekého Dřevíče. Ale POZOR nesmíme jim říci, že nehraje :-) No a než to stihnou pořádně zjistit, tak jim přetáhneme tu květáčí mladou hlavu, co ho Danem nazývají. On je vážně dobrý a má velký talent, snad se kluciíííí nebudou zlobit, že jim takovou prasárnu uděláme. No ale nejvíc nám bude asi líto toho malinkého pejska Gora, co s nimi čudlá na kytaru, chudák ten si to nezaslouží.“

Nu ale což: „Vzhůru do světa velkého Death Metááálu“.

Píše se rok 1992.

Kapitola šestá: starý Květák z kola ven

Kapitola 6 - STARÝ KVĚTÁK Z KOLA VEN

Květákovi se nějak přestává dařit, prstoklady ho spíše táhnout k Deep Purple apod. Je třeba vyměnit starý okousaný Květák za jiný nový mladý neokousaný. Že by ten mladej, co hraje v té Stárkovské sebrance Turbulence? Jo, to je ta kapela, kde hraje na druhou kytaru takovej ten malej, zvanej Goro.

Hoši tedy na jednom ze společných koncertů Tortharry-Turbulence osloví mladého květáka Dana, samozřejmě ve vší tajnosti, aby se členem tehdy vycházející megastar Tortharry také stal. Ambiciózního Dana toto láká natolik, že se podvolí, sviňárnu na kamarády z Turbulence s Tortarákama upeče a plácne si s nima. Spokojený a s miliónovou smlouvou v kapse odjíždí z koncertu a mne si při tom ruce. Později Dan tedy jede zase potají, tak aby to chlapci z Turbulence nevěděli, na "přehrávky" ke Králíkovi do Jaroměře, kde si ho Jarka důkladně u piána proklepne při velmi nekompromisních "přehrávkách" (etýýdy od Dvořáka, Mozarta podobných kapacit světového pianového metalu), zatímco Goro stále řeší, proč aparát od Tortharry nehraje a nějak čuchá čuchá čuchá, že by s Danem nebylo něco v pořádku, jako by ten prevít za zády cosi tajného dělal.

A tak pro Turbulenci potupně, se mladý květák Dan členem týmu Tortharry stal.

Píše se (stále) rok 1992.

Kapitola sedmá: poprvé ve studiu

Kapitola 7 - PRVNÍ VÝLET DO STUDIA ANEB JAK KRÁLÍK O ZUBY PŘIŠEL

Dan je vzat do party a kapela je tak na dlouhý rocky v plné sestavě. Tak že bychom světu ukázali, jak se tady hraje ten náš death metaaaaaááááal? :-) Jasně! :-) Nahrajeme tedy přelomové do nebe volající demo, berete hoši? A jede se do Petrovic u Karviné, aby zde bylo natočeno demo "Flames Of Eternity".

Kapela se ubytuje na tamním zámečku a květák Dan vůbec neví, proč má být na pokoji s Pedykem a Jarkou. Ostatní se jen smáli a Dan nic nevěděl. Po 3 nocích, kdy nezamhouřil víčka, vše pochopil. Měl totiž pokoj s největšími "chrápači" v kapele. Tohle žezlo později jednoznačně převzal Martin a na cestách předalekých přiváděl hochy kolikrát až do stavu šílenství.

Cestou z natáčení oslavujeme, co to jde! Mixela, rum a pivo, parádní to kombinace, která však zcela nevyhovuje králíkovi Jarkovi a po jeho slavném nehezkém až možná nepěkném vystoupení z auta, kdy vystoupil bez použití nohou a tudíž spadl držkou přímo na asfalt a URAZIL si oba přední světově proslulé na králíka až abnormálně veliké zuby. Krve kolem něho bylo jako z deseti králíků najednou a jediný na co se chudák zmohl, křičí „Fdena mě fabije – přeloženo do řeči s normálními předními zuby – „Zdena mě zabije“ (Zdena jeho manželka). No a tak se stálo, že králík Jarka o krásné zuby rázem přišel.

Píše se (ještě stále) rok 1992.

Kapitola osmá: natáčení první fošny

Kapitola 8 - NATÁČENÍ PRVNÍ FOŠNY

Na natáčení prvního CD When The Memories Are Free jsme si zajeli do nedalekého Hradce Králové, kde na předměstí měl na tehdejší dobu skvěle vybavené studio jakýsi pan Sonda a technika mu tam dělal výborný zvukař Václav Vlachý. Bylo to naše první opravdové natáčení, kde měl vzniknout náš debut. Byli jsme dobře připravení a práce nám šla hezky od ruky.

Což mohlo zapříčinit to, že jsme ke konci natáčení „polevili“ a začali se soustředit na různé blbosti. Například závody v jídle, kde jsme se předháněli o to, kdo sní větší porci čerstvého ovaru, který každé dopoledne vyráběl nedaleký masokombinát, kam jsme chodili na jídlo nebo tradiční závody v pití piva i během natáčení. Když Martin natáčel vokály a při nich si otvíral svoji 14. desítku, přišlo to už i tomu jistému panu Sondovi moc a řekl pro nás památnou větu: „Pánové, toho piva už bylo dost“.

Ke konci natáčení jsme mohli přijít i o bubeníka Juana, když se zapletl do potyčky s místní galérkou na diskotéce u nedalekého Opatovického rybníku, kam jsme jednoho večera zašli. Neměl asi říkat místnímu mafiánovi Čabajdovi: „Ty sněhuláku a strejdo“. To se mu opravdu nelíbilo a jeho ochranka začala Juana dost nevybíravě mlátit hlava nehlava. To už tam byl pouze Dan, který se díky kurzu karate úspěšně ubránil a Juan, který na karate nechodil a neubránil se.

Poté co se jim podařilo dostat se ze spárů těchto mafiánů, utíkali přes kopřivové pole směr studio. Ráno jsme teprve viděli, co dokázal Čabajka a spol. Juanovo oko vypadalo strašně a může být rád, že se mu asi za rok a půl zcela zahojilo. Proto jsme si poslední večer velmi rádi zablbli jinak. Napadlo nás, že bychom mohli pozlobit Jardu, který spal v našem autobuse. Po příchodu z diskotéky (jiné) nás nenapadlo nic nesmyslnějšího, než odstrkat náš autobus (Erťák) i se spícím Jardou asi o 20 metrů jinam. Hrozně jsme se u toho nasmáli a přitom to byl takový nesmysl.

Píše se rok 1993.

Kapitola devátá: Ještěrka se ve psa mění

Kapitola 9 - JEŠTĚRKA SE VE PSA MĚNÍ

Aleš "Ještěrka" Janečka, také zakládající člen téček, začíná pojišťovacím agentem být a pro kapelu mu času příliš nezbývá. Je nucen předat žezlo vůdcovství celé smečky, ale nikdo se na blízku zrovna nenachází. Je nucen postupně agendu předat králíkovi Jarkovi, který ale příliš času na toto nemá.

Posedávají tak v hospodě, přemýšlejí společně ve zkušebně na koncertech a snad i ve spánku, koho by na místo šéfa povolali. A najednou je napadne úplně zvrácená a šílená myšlenka, co takhle Gora do zbraní metalových povolat. „Ty vole toho Gora, z bývalé Turbulence, jak jsme ho před dvěma lety okradli a kapelu mu rozvrátili a rozpadli?“,.

Ano přesně toho, má rád metal, je pracovitý, mohl by nám pomoct. Když ho dáme na krátký vodítko a ze začátku mu dáme náhubek, aby nás nepokousal, tak nám službu udělá. Horší ale bude, jestli se nám ho vůbec podaří odchytit, protože po té naši prasárně, co jsme mu udělali, utekl a běhá někde u Tokia, kde byl naposledy viděn. Tak se kapela do Japonska vydává, Gora píšťalkou hledá a přivolává, až se jim ho podaří odchytit. A Goro se členem a později šéfem týmu stal .

Píše se (stále) rok 1993.

Příběh jednoho festivalu

Czech Death Fest bude mít pátý ročník, také MetalGate oslaví 5 let od založení a Tortharry bylo 20. To vše dohromady je důvod k pořádné oslavě. Abyste mohli slavit s námi, připravili jsme pro vás KOMIX. O vzniku Czech Death Festu, ale napřed o vzniku Tortharry, potom o vzniku Metalgate a nakonec jak se to vše zamotalo dohromady.

MetalGate Czech Death Fest vznikl cekem nedávno, ale fakt, že vzniknout prostě musel, dokládá esence předcházejících dvaceti let. Jakoby nějaký anděl nebo čert (nevíme přesně kdo to má na starosti, možná oba) si někdy začátkem osmdesátých let postavil figurky k nějaké hře a když ji dohrál (asi se mu to líbilo), řekl takové to "Staň se". Na zemi, zabydlené těmi figurkami, se začaly dít věci. Pro čerta (nebo anděla - asi spíš, neb to vše dopadlo dobře) byla hra za chvíli hotová. V našem světě však nikdo nic zatím netušil, jen ty figurky se hýbaly a konaly podle herního plánu. V toku času to vypadalo, že se vlastně nic neděje. A dělo se - jak dokládá naše vyprávění.

Napřed musela vzniknout kapela Torharry. Získat sebevědomí a renomé. Košatět a sílit a dostávat různé nápady, třeba jet do Ameriky nebo pořádat fesťák. Potom někdy musela vzniknout agentura Metalgate. Museli se někde potkat a padnout si do oka. Mezitím už každý požádal svůj festival. Když se potkali a padli si do oka, řekli "Dáme to dohromady". A bylo to.

Počal festival, pořádaný jednou českou metalovou legendou spolu společně s novou krví v branži. Festival se stal za čtyři roky své existence pátým nejpopulárnějším metalovým festivalem v Česku.

Do toho se pletly rodinné, pracovní i osobní peripetie. Když se o tom hovoří u pomalu opékaného čuníka s půllitrem v ruce, je z toho najednou příběh na komix.

V komixu vystupuje řada postav, a tak si zde dovolujeme přinést jejich seznam, takové „osoby a obsazení“, jak by řekli na divadle:

TORTHARRY

• Miloslav Jirman (zakládající člen, do roku 2004) – bicí – alias Juan
• Martin Vacek (zakládající člen až do současnosti) – basa, doprovodný zpěv – alias Lemy
• Karel Stehlík (zakládající člen, do roku 1992) – kytara – alias Květák
• Jarda Rubeš (zakládající člen, do roku 2004) – kytara – alias Králík
• Dan Pavlík (od roku 1992 až do současnosti) – kytara, zpěv

• Jiří Rosa (od roku 2004 do současnosti) – bicí – alias Panter
• Martin Hrubý (od roku 2004 do roku 2011) – kytara, doprovodný zpěv – alias Máca

• Petr Beran (zakládající člen, působí s 10 letou pauzou až do současnosti) – zvukař – alias Pedyk
• David Vlach (zakládající člen až do současnosti) - technik– alias Kropička
• Aleš Janečka (do roku 1993) – manažer– alias Ještěrka
• Luboš Gorgan (od roku 1993 až do současnosti) – manažer– alias Goro

METALGATE

• Tereza Erbenová, MetalGate produkce
• Slávka Brtnická, MetalGate produkce
• Ondřej Šmejkal, MetalGate dramaturg
• Miloslav Šmejkal, MetalGate manažer
• Vladimír Joza, MetalGate fotograf

Příběh dali dohromady a sepsali Dan, Goro a Míla Šmejkal, nakreslil Ywo Hejcman (za což mu patří naše veliké uznání).

Komix vychází 1 x týdně. Vždy v pátek najdete na tomto místě další pokračování. A vycházet bude až do začátku festivalu. S týdenním předstihem najdete komix na Facebooku, ale bez doprovodného textu. Jak to bylo (paměť někdy klame) se tedy dozvíte jen na těchto stránkách.

Užijte si to.

Tortharry & MetalGate

Plakát akce