Dear friends, also entering its final leg is our coverage pertaining to the upcoming first volume of the new book series Dělníci kovu by Václav Votruba, as the authorized biography of Tom Necrocock is coming out next week! And so that this final wait is more bearable, we bring you today a double excerpt from the book itself. 

So, brush up your Czech and here we go:

Slunečný den roku 1978, šestiletý Tomáš Kohout stojí před zrcadlem, kontroluje dvouřadý svetr se zlatými knoflíky, který má na sobě, nasazuje paruku své maminky a chystá se na „scénu“. Na koncert. Na jedno ze svých prvních živých vystoupení. Vystoupení, na které bude s pýchou vzpomínat ještě o více než 40 let později.

V publiku jsou snad všichni příbuzní. Tleskají a povzbuzují začínajícího umělce, který se už v tak mladém věku pouští do psaní prvních vlastních skladbiček. Malý roztomilý virtuos střídá klavír, dětský saxofonek, dětský xylofonek, malou trumpetku, zpívá do mikrofonu vyrobeného ze zelené tuby na březový šampon. Kromě svých skladeb bravurně preluduje i svou dodnes oblíbenou znělku ze seriálu Nemocnice na kraji města. Ještě dnes většinu svých skladbiček dokáže přehrát. Troška baroka, špetka jazzu, pózy okoukané od Felixe Slováčka, utírání kapesníkem ve stylu Louise Armstronga. Má úspěch a odměnou jsou mu sladkosti. Své, na pohled možná krapet bizarní, oblečení může odložit s tím nejlepším pocitem.

Už tehdy bylo zřejmé, že muzika bude jednou z největších vášní Tomáše Kohouta, který se narodil v roce 1971 v prostředí křivoklátských hvozdů. Na svět se poprvé podíval ve chvíli, kdy venku vládlo pochmurné podzimní počasí. Vzhledem k budoucí Tomášově kariéře takřka symbolické…

Křivoklátsko vnímavého chlapce formovalo. Přírodu si okamžitě zamiloval, ostatně když se ho zeptáte, kam až sahají jeho nejstarší vzpomínky, ihned se vrací k dávným toulkám po lesích, rybnících, k lovům, vůni zvěřiny, která žádnou neděli nechyběla na společném nedělním obědě, a barokní muzice.

Ne, deska KŘIVOKLÁTSKÉ MARTYRIUM z roku 2018 nebyla žádná náhoda. Odráží se v ní nostalgie a láska k prostředí, ve kterém Tomáš Kohout žil 20 let. Je to osobní záležitost, a ačkoliv příběhově čerpá z dobrodružství posledních let, odráží i skutečné emoce starých časů.

A právě emoce, to je to, na čem je Necrocockova hudba dodnes stavěná. Vítejte v jeho světě.


Texty prvních skladeb byly, stejně jako v dalších letech, napůl v češtině a napůl v němčině. Němčina dle slov Necrococka dodávala pochodovým písním Kavier Kavalier na majestátnosti a skotačivým kouskům pro změnu chlípnost německých pornofilmů. Rajcovná slova jako špricen, šperma, šluken v Necrockovi probouzí vášně ještě dnes.

Pro Tomáše byli Kaviar Kavalier noví i z toho pohledu, že se ocitl v roli kapelníka. A tu si pořádně užíval! „Mohl jsem naplno spoluhráče různě ponižovat. Všichni ke mně nesmírně vzhlíželi, tak jsem toho rád zneužíval,“ říká dnes s hrdostí a zmiňuje jednu z mnoha vzpomínek na časy, kdy byl velkým šéfem: „To jsem třeba v noci přijel domů z vejletu a zapomněl si něco v autě. Už se mi nechtělo ven, tak jsem zavolal prvnímu klávesákovi, kterej z dálky přijel a věc mi přinesl. Nechával jsem si líbat ruce a tak podobně. Kdo by na to rád nevzpomínal?“

Novinkou byl i jeho zpěv, který se oprostil od blackové minulosti PRAKTIK POHŘEBNÍCH ÚSTAVŮ. Ze začátku Tomáš vůbec neuvažoval nad tím, že by se stal sólovým zpěvákem. Kapela zprvu dokonce vypsala i několik inzerátů, jenomže lidé, kteří následně jezdili na konkurzy… no, nebyli zkrátka to pravé (Necrocock na jejich adresu používá podstatně hrubší výrazy). Po několika zkouškách ztratil nervy, chopil se mikrofonu sám a jak dnes hodnotí, byla to ta nejlepší možná volba. Ze začátku se malinko hledal, ale jakmile se přiblížil k Amandě Lear, bylo jasné, že tudy cesta povede.

Enjoy!

P.S.: Still available for pre-order on MetalGate e-shop!