Vážení přátelé, tak zase popojedeme v našem zpravodajství stran chystaného třetího dílu knižní série Kniha kovu z pera Václava Votruby, který si tentokráte bere na mušku klasický heavy metal domácí provenience a jeho proměny v minulých několika dekádách. V dnešním díle pro vám přinášíme hned několik věcí:

Zaprvé tu pro vás máme přebal Knihy kovu III, který, spolu s celkovou sazbou, si na starosti vzal stejně jako v případě minulých dvou dílů Tomáš F. Hanzl, tedy maestro Chymus.

 


Zadruhé, si něco více povíme o struktuře díla. Jak jsme již avizovali, na rozdíl od minulých dílů, které pokrývaly vícero metalových subžánrů současně, se třetí díl zaměřuje pouze na jeden jediný. Nemusíte se ale bát, i tak vás čeká více než 200 stran čtení, jelikož větší prostor zde dostal historický průřez, který pokrývá hned několik období, a to:

Do roku '89 / 1990 - 2000 / 2001 - 2011 / současnost

Závěr pak patří přehledu jednotlivých kapel v rámci daného subžárnu, tak jak to znáte z prvního a druhého dílu.


A zatřetí vám přínášíme ukázku z textu, a to z druhé části, tedy o českém heavy metalu v letech 1990 až 2000, konkrétně z kapitoly IV "Na scénu vstupují ženy..."

Zmíněná kapela Ester se zrodila krátce po revoluci. Holky hrály tvrdý heavy metal, který se dodnes dochoval na několika málo videozáznamech a také demech, z nichž ta první vznikla v roce 1991. Přinesla skladby jako Čachtická paní či Metalový valčík. „Začátky byly hodně partyzánské – v té době (1989) tu ještě moc holek nehrálo, nebo možná i hrálo, ale nebyly mobily, sítě, případné kontakty se děly přes známé nebo inzeráty,“ vzpomíná zpívající kytaristka Jana Henychová. „Pokud se objevila holka, která na něco hrála, zpravidla chodila do LŠU na klasiku nebo hrála písně stylu Teskně hučí Niagára. Když se řeklo zpívající kytaristka, lidi si představili něco jako Zdenu Lorencovou. Případně chtěla holka hrát metal, ale hrát neuměla, takže když jsem chtěla například basačku, musela jsem ji nejdřív naučit hrát aspoň na kytaru. Výhoda u mě byla, že jsem v podstatě odmalička měla potřebu něco tvořit, skládat, takže jsem písničky vymýšlela komplet včetně basy, což mělo i výhodu v tom, že to hrálo pak aspoň orientačně, jak jsem chtěla.“

 

Na ženské kapely tehdy návštěvníci koncertů reagovali jak na létající kačery na Matějské pouti, jak dnes s úsměvem říká Jana Henychová. „Jako na něco typu ,jééé, hele, podívej‘. Občas jsme měly pocit, že kdybychom jim zahrály Ovčáky čtveráky, vyšlo by to nastejno. Nebudu si nalhávat, že víc než na to, co hrajeme, se dívali na nás – na naše oblečení, boty… Odmala jsem uměla šít, takže z té bídy, co se tu dalo v začátcích po komunismu koupit za látky a ozdoby, jsem se snažila vytěžit maximum. Jako kuriozitu je potřeba uvést, že v té době se tu nedaly sehnat pyramidy – lidé si to vozili z Německa nebo Maďarska. My vyrazily k Rottovi a vykoupily jim všechny dírky na boty. Kamarádka z Páry, která byla ještě větší Ferda mravenec než já a šila kostýmy pro svou holčičí kapelu, pak sehnala profesionální rozrazeč, takže jsme nemusely už každou dírku štípat štípačkami na deseti místech, ohýbat ji kleštěmi a rozplácávat kladivem. Prostě se bouchlo jednou a dírka byla na světě. Pamatuju si jak dneska, že jsme šly jednou koupit zas dírky nebo cokoliv stříbrného, co se dá připevnit na oblečení, ale paní už neměla nic, všechno jsme vykoupily. Jediné, co nám mohla nabídnout, byla poutka na obrazy. Kovové kolečko dole s placičkou a dvěma dírkami na hřebíčky. Takže jsme jich koupily asi 500 kusů a za ty dírky je přišívaly na oblečení. Prostě sranda. Mládí a nadšení.“


A když už budete v tom čtení, můžete zabrousit i na aktuální tiskovou zprávu, kterou najdete zde.

Tak enjoy a více zase příště!